Zadržení informace o infaustní prognóze (milosrdná lež)
O otázce, zda má lékař za určitých okolností mít možnost zadržet informaci o zcela nepříznivé
prognóze pacientova onemocnění, nebo zda za všech okolností má pacienta informovat plně pravdivě, jsou vedeny vášnivé diskuse mezi odborníky na medicínské právo, lékařskou etiku i mezi lékaři samotnými.
Na straně jedné se zdůrazňuje nepaternalistický přístup k pacientovi a právo pacienta být informován o všech skutečnostech, které se týkají jeho zdravotního stavu, diagnózy i prognózy. Pacient má být informován pravdivě a srozumitelně. Pravdivá a srozumitelná informace, třeba i o infaustní prognóze a velmi nepříznivé diagnóze, pacienta může vést k tomu, že si včas uspořádá své majetkové poměry, podnikatelské aktivity, dědické a rodinné záležitosti způsobem, jaký on sám uzná za vhodné. Zadržení takovéto základní informace by mohlo vést k vážnému porušení pacientových práv. Pacient by například mohl investovat do podnikání, což by nikdy neudělal, kdyby věděl, jaká je prognóza jeho onemocnění a jeho zdravotního stavu. Pacient, kdyby byl informováno nepříznivé prognóze svého onemocnění, by včas učinil potřebné právní kroky směřující ke způsobu nakládání s jeho majetkem jak před smrtí, tak i po smrti ( darování, závěť, apod. ). Pacient, který takto informován není, by tedy mohl být na všech těchto svých právech významně omezen.
Ještě závažnější je situace, někdy u nás stále ještě typická, kdy bez ohledu na přání pacienta jsou informováni všichni příbuzní, přičemž tato informace může být pro ně někdy i velmi významná, zatímco sám pacient nemá tušení o závažnosti svého zdravotního stavu, tím méně o tom, že na rozdíl od něho příbuzní o infaustní prognóze jeho choroby vědí. Není zřejmě třeba rozebírat, k jakým nepříznivým důsledkům pro práva pacienta by právě tato situace mohla vést.
Na druhé straně, nešetrná a jednoznačná informace o pacientově prognóze by v některých případech mohla vést k závažnému zhoršení psychického i zdravotního stavu pacienta. Mohla by významným způsobem zhoršit poslední údobí pacientova života, často zcela zbytečně, mohla by uvrhnout pacienta do těžkého depresivního stavu, ač by somatickými potížemi závažného charakteru trpět nemusel, a mohla by velmi významně v negativním smyslu omezit závěr života.
Obě argumentace – ve prospěch plné „natvrdo podané“ informace, byť i o zcela nepříznivé a infaustní prognóze, nebo naopak možnosti do jisté míry zadržet či modifikovat informaci o zcela nepříznivé prognóze choroby v zájmu pacienta a ochrany jako duševního stavu – mají svá významná opodstatnění.
Velmi bude pochopitelně záležet na samostatném postoji pacienta k tomu, do jaké míry si přeje být podrobně či méně podrobně informován nejen o povaze onemocnění a potřebné léčbě, ale i prognóze, včetně prognózy infaustní.
Pokud se pacient jednoznačně dožaduje zcela jasné, přesné a podrobné informace o svém onemocnění, stupni jeho vývoje, předpokladech úspěšné či neúspěšné léčby a prognóze, nebylo by patrně v souladu se smyslem a účelem veškeré dosavadní právní úpravy této problematiky a v širším pojetí i s účelem ochrany lidských práv v demokratickém právním státě, aby informace, byť pro pacienta velmi nepříznivá, byla proti jeho vůli zadržena a zatajena, popřípadě aby byl informován nepřesně nebo dokonce zcela nepravdivě. Pacient, který se dožaduje jednoznačné, pravdivé a podrobné informace, by ji obdržet měl.
V běžných případech těžko pacientovi zamlčet, že jde například o maligní onemocnění za situace, kdy navštěvuje onkologické pracoviště. Současný stupeň informovanosti včetně vyžití internetu je takový, že pacient, který chce získat dostatek informací, je získá i mimo komunikaci s lékařem. Proto, pokud je pacientovi známa diagnóza, zpravidla si dokáže domyslet i prognózu. Z toho však nelze vycházet za situace, kdy informační povinnost má jeho lékař. U běžného pacienta, který se nedožaduje podrobných a jednoznačně pravdivých informací o svém zdravotním stavu, stojí lékař před otázkou, zda u pacienta, u kterého lze předpokládat, že ho tato informace velmi těžce zasáhne, samotnou skutečnost, že choroba je nevyléčitelná a prognóza zcela nepříznivá, do jisté míry zadržet a při celkově pravdivé informaci o diagnóze a potřebných výkonech, samotnou informaci o pravděpodobně zcela nepříznivé prognóze pacientovi nepodat.
Článek 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně stanoví, že každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Článek 10 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně však stanoví, že pokud je to v zájmu pacienta, může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv podle odst. 2.
Z toho vyplývá, že ve výjimečných případech může vnitrostátní právo stanovit určitá omezení práva pacienta na informace v zájmu samostatného pacienta. Jde-li například o prognózu blízké smrti, která by mohla v určitých případech vážně zhoršit zdravotní a zejména psychický stav pacienta, pokud by byla bezprostředně a naprosto pravdivě pacientovi sdělena, mohlo by jít o poskytnutí informací, které jdou proti zájmu pacientova zdraví. To se však může týkat i některých psychických chorob, kdy některé psychiatrické diagnózy, které jsou přesně pojmenovány, i další prognózy choroby nemusí být vždy v souladu s požadavkem na poučení pacienta a jeho získání ke spolupráci s lékařem. Pokud Úmluva o lidských právech a biomedicíně ponechává na vnitrostátním právu, aby případně omezilo práva pacienta na veškeré informace, pak by se měl zákonodárce jednoznačně rozhodnout, do jaké míry, či zda vůbec, dá tuto možnost.
Jestliže podle § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, je lékař povinen poučit vhodným způsobem nemocného o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se pacient mohl stát aktivním spolupracovníkem při poskytování léčebně preventivní péče, pak nevhodným způsob by byl v rozporu s účelem tohoto ustanovení zákona. Zákon nehovoří o rozsahu informace, která má být pacientovi sdělena, ale o způsobu, jak tuto informaci podat. Přesto lze z toho ne zcela precizního zákonného ustanovení, které bude patrně v dohledné době změněno novým zákonem o zdravotní péči, dovolit, že má-li lékař poučit pacienta vhodným způsobem, pak by v některých případech zcela pravdivá informace o naprosto nepříznivé prognóze mohla být v rozporu s požadavkem na vhodnou formu poučení pacienta.
Konečně sami lékaři občas poukazují na skutečnost, že i případy, které se jeví jako infaustní prognóza, se zcela prokazatelně „zázračným způsobem“ zlepší, byť v minimálním množství, a dojde k úplnému uzdravení pacienta. Ač počet těchto případů by bylo možno vyjádřit spíše v promilech než v procentech, v kontextu této skutečnosti by strohá informace „zbývá vám tři, maximálně šest měsíců života“ mohla být nejen nešetrná, nerespektující požadavek vhodného způsobu poučení pacienta, ale někdy i ne zcela pravdivá.
Lze tedy shrnout, že Úmluva o lidských právech a biomedicíně umožňuje zadržet v zájmu pacienta informaci o zcela nepříznivé prognóze choroby; požadavek na vhodný způsob poučení pacienta lékařem dává lékaři právo neposkytnout informaci takovým způsobem a v takovém rozsahu, který by byl pacienta poškodil. Za situace, kdy právě Úmluva o lidských právech a biomedicíně ponechává konkrétní úpravu této otázky na vnitrostátním právu, by však podstatně podrobnější úprava v zákoně byla nepochybně žádoucí.
